Občan | Pacient

Všichni budou z DRG překvapeni, říká ředitel ÚZIS Ladislav Dušek


Datum vydání: 25. a 26. 4. 2019
Zdroj: Zdravotnický deník (1. část, 2. část)
Autor: Tomáš Cikrt


 

Podařila se mu prý řada věcí, o kterých jen snil, bohužel, jak říká „naráz“. Profesor Ladislav Dušek, ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS), se stal téměř nedotknutelným fenoménem českého zdravotnictví. Na jeho data a slova se odvolávají ministři, komory, odboráři, odborné společnosti. „Rekonstruujeme Národní zdravotnický systém, máme dobudovaný národní systém hrazených zdravotních služeb, dostali jsme od pana ministra mandát k tomu, abychom připravili novou legislativní úpravu k NZIS, o které si myslím, že je skoro poslední, protože tam dáváme věci, jako indikátory kvality apod., do toho nám vyšly úžasné granty na pilotování preventivních programů screeningů, byli jsme vzati do budování datové základny psychiatrické péče, hučí nám tady vývoj nového systému DRG…,“ vyklopí rychlostí kulometu profesor Dušek s tím, že zoufale nestíhá. Přesto si našel čas pro Zdravotnický deník a rozhovor tak dlouhý, že vám ho předkládáme na pokračování ve dvou částech.

Diskuse o budoucnosti českého zdravotnictví dnes často končí slovy: to vyřeší DRG-Restart, zeptejte se profesora Duška. Nepřipadáte si trošku jako v tom starém českém filmu, když parafrázuji jeho název – Dušek to zařídí?
Má to tři dimenze. Dimenze exaktní je ta, že hodně lidí spoléhá na to, že jim vytvoříme základ pro další rozhodování. Schválně jsem utekl, to se netýká DRG. Například tady se díváte na schémata nového informačního systému, který by monitoroval jednodenní chirurgii  (ukazuje na tabuli, kde je namalováno schéma – pozn. redakce) a vidím, že to jsou hodnotní kolegové, profesoři medicíny, kteří očekávají nějakou volbu, mezi svými různými scénáři dalšího postupu. V této kategorii ročně vyskladníme tak 1000 exportů dat a zhruba 900 analýz.

Vy všech těch 900 výstupů jako ředitel zkontrolujete?
Ty klíčové, což je asi třetina, jde vysloveně mýma rukama, že je spolupočítám, a třetinu scénářuji a kontroluji a každou vidím, protože jde poradou vedení.

Takže když to vydělím počtem dnů v roce…
Tak jsou i noci, Vánoce.., ale každou opravdu vidím. Samozřejmě mám zdatné kolegy, analytiky, teď se ovšem bavíme o velkých analýzách, publikacích, přednáškách, zejména pro externí žadatele, odborné společnosti, ministerstvo, apod.. Je mnoho analytických výstupů z našich projektů, které už vůbec nevidím, protože mi tady fungují samostatně týmy, které analyzují screeningy, registry a tam já se už nemusím úplně angažovat.

A to očekávání od DRG?
DRG ale není nic jiného než klasifikační systém, který má dobře zařadit hospitalizační případy do škatulek tak, aby byly klinicky a nákladově homogenní. To je celé. DRG v sobě nutně nenese příkaz, jak někoho platit. Mechanismus úhrady vůbec nemusí DRG respektovat. Nebo ho může respektovat jen částečně, nebo ho používá jenom jako poradní ceník. Když jsme začínali v roce 2015, slýchal jsem věty, z nichž vyplývalo, že DRG je nějaký mesiáš, který přistane doprostředka Karláku a jedním výbuchem budou mít všichni víc peněz. Chodily za mnou různé skupiny a každá říkala: Dušku to je tak dobře, že děláš to DRG, ale hlavně to udělej, protože my máme strašně málo peněz. Pak přišli druzí a říkali zase to samé. Myslíte, že přišel někdo a říkal: Ty Dušku, to je tak dobře, že děláš do DRG. A víš, my jsme přeplacení. My bychom chtěli těch peněz méně. To nepřišel nikdo. Mám ale pocit, že teď už toto mesiášské očekávání mizí a že se lidé na DRG dívají střízlivýma očima. DRG řeší klasifikaci, ještě navíc pouze akutní, lůžkové péče, čili z celé problematiky medicíny sice tvoří velký finanční koláč, určitě představuje péči, kde se zachraňují životy, která je neodkladná, závažná, ale není to celé zdravotnictví.


Exaktní smír nad mapou základních sazeb

DRG je sice klasifikační systém, který vůbec nemusí souviset s úhradami, ale přesto se s jeho využitím pro úhrady počítá. Je to takový klid před bouří a očekávání jsou dvojí – jedno, že se srovnají nespravedlnosti a druhé že ti, co byli neprávem podceňovaní, budou vyzdviženi a naopak.
Ano, to zní, jako z bible. Citát přesně neřeknu, ale myslím si, že je to, že ti do prachu zašlapaní povstanou a probudí se po pravici Boží. Akorát teď nevím, kdo je tady ten Bůh. Jestli to je klasifikační systém, tak potěš koště.

DRG je jen boží nástroj, takové blesky, hromy.
Blesky hromy a já jsem Stvořitel? To je boží, teda. Očekávání zůstávají, to je dobře. DRG je klasifikační systém, se kterým po jeho stvoření někdo může pracovat pro nastavení úhrad. Doufejme, že bude, že nevyvíjíme jen další exponát do Pantheonu zbytečných klasifikačních systémů. Cítím v komunikaci s náměstky ministra i ministrem samotným, velký tlak na to, aby bylo DRG opravdu vyskladněné do úhrad. Věřím, že použito bude. Teď k těm očekáváním. Tak ti, co jsou přeplaceni, budou méně placeni? Ale kdo dnes ukáže prstem na toho, kdo je přeplacený? Kdo to ví? To by mě zajímalo.

Všichni právě čekají, že se to ukáže. Slýchám například jednoduchý příklad, že existuje tzv. bulharský koeficient, zvýhodňující velké státní nemocnice, které díky tomu mají výhodnější platby.
Dovolte k tomu jen několik postřehů, například z mých oblíbených onkologických dat. Ve velkých fakultních nemocnicích ročně přibývají dvě procenta onkologických pacientů, jenom na incidenci. Na prevalenci přibývá 4-5 procent hematoonkologických a onkologických pacientů. Tito často polymorbidní pacienti mohou být třeba po cévní mozkové příhodě, jejíž výskyt mimochodem také roste, mohou trpět diabetem, či mnoha dalšími vážnými komplikacemi. V každé druhé oblasti medicíny přichází nové technologie, které jsou drahé a fakultní nemocnice na segmentu vysoce specializované zdravotní péče, dosud často hrazené globálním paušálem proti předloňsku, mohou vyšší základní platbou pufrovat rostoucí náklady. Nemluvě o de facto nepřetržitém provozu operačních sálů, nepřetržitém provozu mnoha oborů nad rámec základních, apod. V tuto chvíli to vím v mnoha případech exaktně, protože za sebou již máme částečné lokální simulace v nemocnicích. Vždycky, když někdo řekne takové silné ideologické stanovisko, sleduji, jestli je o něco opřené. Krásně jste řekl „slýchám“, že ti, kteří jsou přeplaceni, tak budou srovnáni do latě. Tak kdo to je? Ať někdo ukáže prstem. Co když je takto přeplacená nějaká úplně malá akutní péče, někde na venkově? Kdo to dneska ví? Existuje na internetu, když jsme v tom světě open dat, mapa základních sazeb?

Na malé sazby si stěžují ředitelé menších nemocnic.
Mně nikdo nepředal mapu základních sazeb, a to mohou mít v jedné nemocnici i tři základní sazby od různých pojišťoven. Po těch letech jsem se ale v této otázce velmi zklidnil, skoro bych řekl, že jsem na hraně budhismu. I jako naprostý ateista si myslím, že by nám všem budhismus prospěl ve svém klidu nejvíc a navrhuji tedy, řekněme si nad tím všichni „čo bolo, to bolo“.  Vytvořme mapu základních sazeb a pojďme udělat simulaci, co s konkrétním subjektem udělá přechod na CZ-DRG. Prostě se pojďme společně dívat do budoucnosti, protože stavět nový systém jakoby na řešení minulých nespravedlností nemůže nikam vést. Dnes proti sobě stojí dva, až skoro ideologické tábory, cítím to stále víc a víc. Častým předmětem debat je prohlášení „za stejnou práci stejné peníze“. A to já podepisuju a DRG to podepíše také. Má být spravedlivé, exaktní.

Ale co je to ta stejná práce?
Musí být dobře zaklasifikovaná. Musí mít definovaný a obhajitelný obsah. Pak se ví, že je stejná.

Bude třeba operace slepého střeva stejná práce, ať ji dělá kdokoliv a kdekoliv?
Operace slepého střeva v nemocnici třeba 1. typu, fakultní či velké krajské a v nemocnici menší, se nákladově mezi sebou v průměru statisticky významně neliší. Ono to v reálném světě tak opravdu je, protože když člověk leží v nemocnici relativně krátce, tak se tam nemají jak rozevřít nůžky na režijních nákladech, na ošetřovacích dnech. Pokud nenastanou komplikace, nezkonzumuje pacient na ošetřovacích dnech až nějak dramaticky více peněz a nám tak u velkého množství péče objektivně vyšlo, že jsou náklady mezi různými typy nemocnic přibližně stejné. Avšak u velkého množství péče vyšly náklady různé.

Není to jednoduché na vysvětlení a už vůbec ne jednoduché k řešení. To, že jsou náklady u nějakého typu hospitalizačních případů vcelku stejné, vůbec nemusí znamenat, že mají stejnou strukturu. Takže například si představme, že nějaký relativně ne úplně komplikovaný operační výkon, hospitalizační případ X, vyšel v různých typech nemocnic nákladově stejně. Ale například ve fakultních nemocnicích byl sice dražší obsahem, protože mají nákladnější provoz operačních sálů, personál a třeba i dražší použitou techniku. Malé nemocnice mohou být v tomto příkladu obsahově levnější, ale na druhou stranu tam pacient leží v průměru o den a půl déle, zatím co fakultky ho pouští domů dříve. Tím se vyrovnají celkové náklady.

Máme tedy velké množství péče, kde dávám za pravdu těm hlasům, které říkají, že se nemůže nákladově lišit mezi různými typy nemocnic. Bohužel je zase přibližně stejně velké množství péče, kde se náklady liší. Takže mezi těmi tábory musí zavládnout něco, jako exaktní smír. Všichni se musíme zklidnit, pracovat s daty a ne s představami, a já prosazuji, abychom v úhradách nerozlišovali paušálně kategorie nemocnic, aby platba veškeré péče nešla na barák, když to řeknu vulgárně, ale na typy, nebo kategorie, péče. Jinými slovy, bavíme-li se exaktně, vy jste exaktní médium, kde můžeme používat cizí slova, tak budeme rozlišovat různé typy DRG skupin a na ně může být přivařen i různý mechanismus úhrady. Tímto způsobem teď DRG vyvíjíme. To ale znamená, že u určité části DRG skupin systém různé typy nemocnic zohledňuje, protože si to v této fázi prostě vynutila získaná data. 

Když třeba hovořím s panem hejtmanem Čunkem, který velmi silně říká, že je potřeba srovnat u „normální“ hospitalizační akutní péče základní sazby, tak já na to odpovídám: Ano, máte pravdu, ale týká se to určité části péče, kde se náklady nerozjíždějí. Pak máme část péče, kde se rozjíždějí a musí se to minimálně v počáteční fázi nastavování systému reflektovat. Systém je nyní tak pokroucený, že když by to někdo udělal skokem, tak všechno položí. Musíme nejdřív zodpovědně na lokální úrovni pro každou nemocnici její situaci nasimulovat a dát jí do ruky možnost posoudit, co s ní udělá přechod na CZ-DRG. Pak teprve můžeme odhadovat další vývoj.

Když se potkají očekávání s exaktními daty, mohou být výsledkem DRG pro mnohé nemocnice různá překvapení?
Všichni budou překvapení.

V jakém smyslu?
Nevím. Jen doufám, že nebude plošně překvapení negativní. Protože systém je teď tak pokroucený, že změna musí znamenat překvapení úplně pro každého. Znovu říkám, že tady nepřišel nikdo, odborná skupina, nějaká skupina nemocnic, která by přišla a řekla: Dušku, my si uvědomujeme, že jsme přeplacení. Tak to prosím udělej exaktně, ale hlavně ať to není zase moc hrubé. Odevšad zní očekávání, ale přijde plus. No já nevím, co jste měl z fyzikální chemie, já měl ve škole za jedna. První a druhá věta termodynamiky, nebo zákon zachování hmoty a energie říká, že nebude moci být plošné plus. A teď to překvapení. Nebude to dáreček na Vánoce, ale práce. Všichni s tím budou mít bohužel práci, protože se v každé nemocnici změní kalkulace case mixu, zařazování hospitalizačních případů. Ze zhruba 350 bazí, máme dvojnásobný počet a trojnásobný počet skupin, než se dnes používá. Už jen tohle znamená práci a tedy asi i překvapení. Zase doufejme, že lépe rozlišujeme vážné případy od méně vážných. Takže v tom by měl být nový systém spravedlivý.


Feedback pro pojišťovny

Může to, co děláte okolo DRG, odhalit, nebo pomoci se vyrovnat s tím, co třeba prof. Žaloudík nazývá zbytečnou a zbytnou péčí? Máme spousty exaktních dat, ale vlastně nevíme úplně, co za nimi může být. Jestli to, co lékař dělá, pacient skutečně potřebuje.
DRG tomu může napomoci nepřímo. Je to klasifikační systém, a navíc jen v akutní lůžkové péči, to si stále opakujme, který zařazuje hospitalizační případy do skupin. Do takových cihliček. A ty jsou v dobré víře zařazeny tak, že jsou klinicky homogenní. Řečeno lidově, dávají smysl. Kdybych to přirovnal k hypermarketu, tak jsme rkategorizovali zboží, což je základ nějakého rozumného benchmarkingu. Takže mám ostré džusy, plnohodnotné nektary, naředěný sirup, s nějakým céčkem a barvivem. A to zboží je rozřazeno do nějakých kategorií, v jejichž rámci už můžete sledovat výrobní náklady lépe, než když si naházíte nektary a sirupy s džusy do jednoho pytle. DRG udělá pořádek v systému. Tedy mělo by ho dělat, bude-li fungovat. Všichni budou jednotně klasifikovat hospitalizační případy a tudíž se všichni mohou jednotně benchmarkovat.

Tak jak poznáte zbytnou, nadbytečnou, nebo pojďme tvrději říci – špatně používanou, špatně indikovanou, redundantní péči? Vy, jako magistr, já jako RNDr., jsme v tomto s prominutím odvařeni oba. Když se dáme dohromady, budeme jenom dvakrát více odvařeni. A to nemluvíme o tom, že i lékaři jsou tak trošku odvaření, protože žádný specialista nemůže rozumět všem medicínským oborům a problémům. Takže to nesouvisí s nějakým zázračným vlivem DRG, ale s tím, že se začne benchmarkovat. Benchmarking řekne, že 9 z 10 nemocnic propouští po třech dnech, co k tomu používají a že nemají žádné problémy, kdežto vy – desátá nemocnice – hospitalizujete pacienta osm dní a ještě jste provedli množství vyšetření, která jinde nepoužívají. Z toho poznáte odchylky a tím může začít „standardizační proces“.

Druhým velmi mocným nástrojem jsou definované klinické doporučené postupy, tzv. KDP. Mé oblíbené. Díky nim se ví, že pacient s diagnózou X má projít určitým postupem, když léčba jde větví X, tak má mít nějaké vyšetření a když ne, tak ho mít nemusí, nebo dokonce nemá mít. A tak to KDP definuje dál a dál, do dvou měsíců musí být operován, nebo do tří dnů, nebo ihned. Po operaci má vypadat tak a tak, KDP popisuje další postup a tím je daný standardizovaný obsah hospitalizačního případu. Na tomto základě je velmi snadné se ptát, proč KDP 9 z 10 nemocnic umí pěkně dodržet a desátá ne? A kultivujete.

Teď se nabízí zásadní otázka, čímž se náš rozhovor dostává do zásadní fáze, kdy otáčíme strany, a já se ptám: Kdo to má dělat? Pojďme si odpovědět. V žádném případě ne DRG. DRG nikdy nic neudělá, protože je to hloupoučký klasifikační systém. Ten, kdo stvořil DRG je banda RNDr. a Ing. atd. Kultivaci systému, standardizaci, revizi péče – to vše by měl dělat někdo, kdo má nějakou pravomoc, aby do té nemocnice mohl přijít. Já můžu do nemocnice přijít leda tak, že mě tam přivezou. A upřímně řečeno nechat se třikrát, nebo desetkrát srazit autem, abych si desetkrát prohlédl různá polytraumatická centra ČR, není dobrá strategie. Takže to také nefunguje. A navíc mě stejně nepustí do zdravotní dokumentace.

V Českém zdravotnictví je to vždy buď ministerstvo, nebo pojišťovny. Já si myslím, že by to měly dělat pojišťovny.
Jenom pojišťovny. Žádné nebo. Ministerstvo také nemůže. Ministerstvo nastavuje pravidla, určitě by mělo konzumovat benchmarking a třeba ho i nějakým způsobem řešit, svolávat nějaká jednání k řešení problémů, optimalizovat systém. Řídit systém. Katalyzovat změny. Ale ostrou revizní činnost na místě, třeba i v konfrontaci se zdravotnickou dokumentací a třeba se závěrem: Vy už tuhle péči dělat nemůžete – jedině pojišťovny. A já jsem po nějaké době na ÚZISu dopěl k „afinitě“, nechci použít expresivnější výraz, ke zdravotním pojišťovnám. Protože mě došlo, že já tu mohu třicet let kreslit powerpointy a ročně mít 300 přednášek na nejrůznějších kongresech a moc toho nezměním, když data nebudu předávat zdravotním pojišťovnám. Tak teď dělám všechno pro to, aby tomu tak bylo a zdravotní pojišťovny mohly dostávat feedback.

Setkáváte se v pojišťovnách s lidmi, kteří to chápou, kteří mají o feedback zájem?
Jednoznačně. Mám takový vnitřní pocit, že komunikace je čím dál lepší. Zdaleka spolu ve všem nesouhlasíme a někdy mě to trochu až překvapí, protože to třeba nečekám, ale spolupráce za a) je nutná, za b) oni vědí, že ta data potřebují. Oni po nich volají a už vědí, že jsem ten, který chce, aby je měly, respektive ÚZIS je ten, který chce, aby je měly. Tohle je ta krásná role ÚZIS, nebo Národního zdravotnického informačního systému, NZISu, což je důležitější značka, než ÚZIS. Pojišťovna, která nasmlouvává péči v nějaké „malé“ nemocnici a sama je „malá“, nevidí všechny výkony, které se v té nemocnici dělají. Vidí jen svůj výsek a říká si: Těch výkonů je málo, ale já jsem malá pojišťovna, tak holt vidím málo. Co když ale ten poskytovatel už žádné jiné nedělá? Co když pak dělá jeden vážný výkon za pět let? Proto jsem přesvědčený, že pojišťovny mají vidět celkový pohled na trh, na poskytovatele, aby jej mohly zohlednit ve smluvním rozhodování.

Před několika lety se říkalo, že pojišťovny mají data, ale nechtějí je dát k dispozici.  Pak musely svá data otevřít. Takže dnes se jim to nyní v dobrém vrací?
Je pravda, že můj nápad vybudovat sklad dat zdravotních pojišťoven se nesetkal všude s nějakým bouřlivým ohlasem, ale já mám čisté svědomí. Od začátku jsem to takhle myslel a už to v zákoně mohlo takhle být, kdyby nebyl odpor tehdy tak silný. Nyní to napravíme, pojišťovny musí mít feedback. Bylo by dobré, kdybychom si tak nějak všichni řekli pravdu. Včetně mě. ÚZIS není můj, data na něm nejsou má a já tu skončím, dříve, nebo později. Zrovna tak data pojišťoven nejsou jejich. Je třeba respektovat zákon a ochranu o osobních údajů, protože toto jsou opravdu citlivá data, a také respektovat správní a revizní úlohu pojišťoven. Mají v systému opravdu velkou moc a je dobře, že ji někdo má. Všimněte si, že jsem ani jednou nepoužil slovo peníze. Vůbec mi teď nejde o úhrady. Peníze jsou ve zdravotnictví na druhém místě. Celou dobu se bavíme o krásných pojmech jako KDP, benchmarking, jak to, že někde někdo leží deset dní a je tam vyšší mortalita, když jinde pouštějí lidi domů po třech dnech a není tam vyšší mortalita? Pojišťovny, při vší úctě k vám, pokud se k těmto datům dostanou, nebudou je dávat do novin, protože takové zprávy většinou jen děsí a matou vážně nemocné lidi. Čemu pomůže, když vyděsíte nějaké velké množství lidí?


Proč nemáme indikátory kvality

Tím jste mi nahrál na otázku: Jaká data o kvalitě by mohla, nebo měla veřejnost znát? Proč, když se budou dělat benchmarkingy, by lidé nemohli vědět, kde se léčí lépe a kde hůře?
Veřejnost má právo vidět v podstatě jakákoliv data, která budou správně zanalyzovaná, na správně určených kohortách pacientů, vyhodnocená a potvrzená odborníky, kteří té dané oblasti rozumí. Potom má být omezení minimální, ale asi se v novinách nemá šířit například, že si někdo bez recenze a odborného zázemí vyrobil svou vlastní statistiku a názor, apod.

Jenže jde také o to, co se pod tím vlastně myslí. Vezmeme si nějaký příběh, třeba nádory mozku. Rozhodnete se, že opublikujete hospitalizační  mortalitu, protože u nádorů mozku bohužel jde o život a mortalita, i nemocniční, je indikátorem – nejen – kvality péče. Když to necháte zpracovat při vší úctě „komukoliv“, vyjde vám, že ve velké nemocnici, která stahuje nejtěžší případy s nádory mozku, je třikrát větší mortalita. Obecně asi každý ví, že se musí výsledky kontrolovat podle věkových kategorií, podle pohlaví apod., ale já k tomu dodávám, že dnes už také podle morfologie nádorů. Jsou benigní, semi-benigní, maligní, morfologické typy. Člověk bez znalosti v oboru se v tom ani pořádně nevyzná. U některých jiných nádorů je to už o molekulárně biologickém třídění. HER2 pozitivní karcinom prsu je něco úplně jiného, než ostatní nádory prsu. Kdybychom seděli někde v hospodě, tak by se po třech pivech většina kamarádů s inženýrským vzděláním začala ptát: Cos to říkal? Co to jako je? A najednou vám váš úkol hořkne. Snadné vítězství se začne vzdalovat.

Pojďme ještě dál. Nemocnice, zejména větší, léčí část pacientů primárně a nese plnou odpovědnost za výsledek, ale podstatnou část pacientů jim tam přivezou s nějakými relapsy, s problémy po předchozí léčbě. Jak je odlišíte, když byste mortalitu hodnotil takříkajíc na celku?. To je hned další rozměr. Určitě v republice najdete milion lidí, kteří vám vysvětlí, že něco nejde. Já se mezi ně nechci zařadit. Jen, když mám říct, kdo je nekvalitní, tak to musím mít na dobrých datech, musím tu danou medicínu znát a mít dobře klasifikované pacienty, třeba podle rizika a musím srovnávat srovnatelné. Vždy musím hodnotit více parametrů, ne jenom jeden. Stojí před námi úkol, aby pro jednotlivé segmenty medicíny byly definované reprezentativní sady indikátorů, které musí být předem oponované relevantní skupinou odborníků, ne jenom z příslušného medicínského oboru, ale třeba i ze zdravotních pojišťoven. Pak teprve lze nařídit jejich zveřejňování a není třeba ho nějak omezovat.

Tohle speciálně dáváme do věcného záměru zákona o elektronizaci zdravotnictví. Vznikne kategorie referenčních rezortních statistických ukazatelů. Jedny z nich budou indikátory kvality, ale připravené předem. Veřejnost by měla určitě vidět počty výkonů, objem péče, který poskytovatel poskytuje, reoperace. Co je tak špatného na tom, když veřejnost ví, že poskytovatel dělá některé výkony relativně málo nebo relativně hodně? Schválně jsem před chvíli začal od toho složitějšího, tedy od hodnocení kvality, která v řadě oblastí akutní péče není vůbec triviální a musí se předem připravit. Nyní se tedy vracím k parametrům, jež jsou zase extrémně jednoduché, jako je množství nozokomiálních infekcí, sepsí, pády v nemocnici, hospitalizační úmrtí z neznámé příčiny, reoperace.

O hodnocení kvality se hovoří přes dvacet let.
Už do Hippokrata se o ní hovoří.

Také se už dvacet let mluví o tom, že by měly vzniknout vybrané národní indikátory kvality, které budou veřejnosti dobře vysvětleny, tak aby je pochopila a měly tedy pro ni nějaký užitek. Proč se tak dosud nestalo?
Neumím na to odpovědět. Mám pocit, že se v českém zdravotnictví nestalo mnohem víc věcí a že je to na knihu. Bude první knihou o něčem, co nebylo. Taková asi ani není dosud nikde vydaná. Vždycky jsou knihy o tom, že něco bylo. Třeba spadnul meteorit, nebo se probudil dinosaurus. Zkuste ale napsat knihu a natočit film o tom, jak se neprobudili dinosauři. Tohle nikam nevede.

Znám jeden hlavní důvod, kromě toho, že to není jednoduché spočítat a spravedlivě vyhodnotit: Nebyla centrální data o tom, kolik se kde dělá výkonů. Když jsem přišel na ÚZIS, tak jsme nevěděli, ani kde máme kolik sester či lékařů. Mimochodem personál je také znakem kvality. Když někde nejsou doktoři, tak je jedno, co pak dále hodnotíte. Takže ukazatelů je mnohem víc a nebyla na to data. Nyní máme od 18. 12. 2018 dobudovaný nový NZIS s datovým skladem pojišťoven a opravdu jsme schopni začít sázet třeba plošné a bez diskuze vyskladnitelné objemy výkonů ve zdravotnických zařízeních.

Druhý důvod je ten, že není připravená legislativa. Prezentovány musí být parametry, které někdo oponuje, kterým někdo dá garanci a nejsou připravované jako rychlá střela tak, že někdo přilítne a řekne: Pojďte honem někam vyvěsit parametry o tom, jak umírají lidé v českých nemocnicích. To musí mít přece nějaký řád. Jinak můžete poškodit práci mnoha lidí a vyděsit velké množství těžce nemocných pacientů. Legislativu právě teď v novém návrhu zákona možná nedokonale, ale připravujeme. To je asi všechno. Žádný jiný důvod, proč nemáme indikátory, nevymyslím. Kdyby se někdo chtěl poučit, jak to má docela dobře vypadat, tak nemusí daleko, stačí zajet třeba do Berlína. Hodně se pohybuji v onkologii, je to asi jediná oblast medicíny, kde si troufnu říct, že trochu znám i hodnocení. Ostatní západní státy, a jako příklad uvádím např. Německo certifikují onkologická centra podle jednoznačně stanovených setů indikátorů. Mají tam jenom na toto velký ústav.

Nemohl by třeba nějaký celoevropský ústav v budoucnosti hodnotit centra v Česku?
Takový neexistuje. V onkologii ale máme např. iPAAC (European Partnership for Action Against Cancer) a jeho předchůdce  CanCon (Comprehensive Cancer Control), tedy organizace a aktivity, společné akce EU, v nichž se evropské státy snaží společně postupovat při vytváření setů indikátorů kvality. Ještě existuje organizace pro evropské onkologické ústavy, pod zkratkou OECI (Organisation of European Cancer Institutes), která je dokonce certifikační autoritou po centra v jednotlivých zemích. Je tedy z čeho se poučit a odkud sety indikátorů převzít. Když ovšem nemáte data, stejně jste v koncích. Víte, co je kouzelné? Česká onkologie je jednou z odborných skupin, které stojí v čele iPAAC, protože naše data a naše hodnocení bylo zvoleno jako model pro ostatní. Není tedy ani u nás vše plošně špatně. Pokud nemáte data, je jedno, co říkáte. Centrální data jsme začali vybojovávat v roce 2014. Teď je máme, po čtyřech letech. Trvalo to ale přesně o tři roky déle, než jsem si myslel.

Nakonec jsou k dispozici a to je úspěch.
Jsou. Bez diskuze.

Několikrát jste veřejně prezentoval data o personálním zajištění českého zdravotnictví. Vrtá mi hlavou jedna věc: Odhady, kolik lidí potřebujeme, jsou přeci vztažené k současné struktuře zdravotnictví. Na jednu stranu máme lékařů na počet obyvatel v mezinárodním srovnání spíše nadprůměr, sester řekněme průměr. Přesto nám ve velkém chybí. Určitě je to i růstem objemu péče, počtu výkonů, ale zároveň je nedostatek personálu přijímán jako fakt, aniž by se diskutovalo o tom kolik lidí a pro jakou strukturu péče vlastně potřebujeme. Vychází se jen ze současného stavu, nepřemýšlí se, jak zdravotní služby zorganizovat jinak. Prostě se řekne – profesor Dušek to spočítal, potřebujeme tři tisíce lékařů.
Pozor – v mezinárodním srovnání máme i na celku sester podprůměr. Celkový počet, který odečítáte proti okolním státům je ale trochu zavádějící, protože je nutné se podívat, jak oni hlásí své personální kapacity. Do značné míry je to číslo, které je vždy nějak pokroucené a cinknuté. Problém s chybějícím personálem ve zdravotnictví řeší Německo, Rakousko…je to celosvětový problém.

Je ovšem jasné, že děláme národní modelaci na systém, který je nějak strukturovaný. Já tu ale určitě nejsem od toho, abych měnil strukturu systému, ani tomu nerozumím a fakt nikomu nedoporučuji, aby mi to dal za úkol. Takový systém prostě je. Jsem ale opravdu hluboce přesvědčený, že nám chybí ty počty, ke kterým dospíváme našimi různými odhady, a vysvětlím to. Kdybych si nebyl tak hluboce jistý, tak mé přednášky jsou významně submisivnější. Já umím být velmi submisivní řečník, když si nevěřím. Ve svém dotazu jste ale měl pravdu. Protože když to dotáhneme ad absurdum, tak kdyby teď někdo postavil dalších patnáct nemocnic, tak Duškovi vyjde, že nám chybí dalších 15 tisíc doktorů. To je ta hypotéza. To by samozřejmě bylo špatně. 

Vypracovali jsme model pro nemocniční péči, který vyšel ze stávající struktury, v tom máte pravdu. Spočítali jsme podle personální vyhlášky, kolik by mělo být lékařů u lůžka, sester atd. a podívali se na realitu. Vyšlo nám, že jich tam je o tolik a tolik méně. Přitom péče neubývá. Pak jsme se podívali ze zcela jiného zdroje, totiž z nemocnic, na množství odpracovaných přesčasových hodin. A když se hodiny a dohody o provedení práce spočítají, tak to dá přesně chybějící číslo na úvazky, plus minus tři procenta. To je nádherný důkaz, že lidi na zajištění sítě zdravotních služeb chybí. Namítnete: Dušku jasně, ale když někdo zredukuje síť, tak už tam chybět nebudou. Na to já odpovídám, to nemusíte dělat, to se už děje dneska. Zejména nedostatek sester v akutní lůžkové péči je velmi vážný a máme data o tom, že se dočasně zavírají celé lůžkové stanice.

Živelně a nebezpečně.
Velmi nebezpečně. Navíc já nevím, jak kde kdo žije, ale já už jsem také nějaký pátek na světě a za celý svůj život jsem nepotkal člověka, který by se těšil do nemocnice na pracoviště akutní lůžkové péče. Nevím, jestli někde existuje nějaká deviantní komunita, nebo sekta, která se těší, jak bude masivně hospitalizovaná v českých nemocnicích akutní lůžkové péče, a proto nadměrně konzumuje zdravotní péči.

Spíše může být zneužívána dlouhodobá péče?
Pozor, dlouhodobá je úplně něco jiného.

Nejde jenom o nárůst, nebo seškrtání kapacit, ale jde o to, jak se zorganizuje práce a  zavedou moderní technologie. Jestli doktor má být přímo v nemocnici, nebo na telefonu a jestli pacienta bude třeba monitorovat nějaké zařízení s dálkovým přístupem apod.
Jistě. Proti tomu nic nenamítám. Nemluvě o tom, že se řada technologií posouvá pacienta z hospitalizační péče do ambulance. Takže objektivně se hospitalizace zkracují, aniž by nějak rostla mortalita atd., to znamená, že medicína šlape mnohem efektivněji. Jenomže z druhé strany to naopak saturuje přibývající počet nemocných. Bavíme se o systému, kdy nám ročně v nemocnicích proběhne přes dva miliony hospitalizací. To je masakr. A tím to nekončí. Pak tu máme ambulantní segment a ve chvíli, kdy úplně klíčová odbornost, na které by mělo stát nějaké řízení efektivnosti zdravotnictví, to je registrující praktický lékař, dosáhne průměrného věku 60ti let a praktický lékař pro děti přes 60 let, tak je ode mě opravdu legitimní, když vyjedu histogramy věku a řeknu: Proboha, tady musíte do deseti let přidat tolik praktiků, tolik této odbornosti, abyste se někam dostali. Tohle dohromady vytváří personální gap, který se musí zaplnit.

Pokud se týče praktiků, tam se začalo s těmito alarmujícími daty docela dobře pracovat.
Určitě. Je to jeden z výstupů, na který jsem fakt pyšný. A jsem velmi vděčný všem nadřízeným, jak vážně s těmito daty pracují. Jednak se ukazuje, že data máme, jednak že prošla velkou oponenturou a validacemi. Ze začátku přitom nebyla přijata s nějakou velkou důvěrou. Klíčové bylo, že jsem postavil tým lidí, který se nebojí říkat negativní zprávy. Dnes roste počet nemocných rakovinou a dalšími vážnými nemocemi a všichni říkají, jaký je to děs a hrůza. Podíváme-li se ale na demografickou křivku ČR, na lidi ve věku 50 až 70 let, vidíme, co přijde za 15 až 20 let – doslova další tsunami takových nemocných.

Doba 15 až 20 let je dost dlouhá na to, aby se s tím dalo něco dělat, pokud se začne hned.
Přesně a protože příroda je milosrdná a věci v ní neběží lineárně, jinak by se tu nedalo vůbec dýchat, tak nám dala oddychový čas, kdy můžeme připravit personální kapacitu…

…a technologickou…
Technologickou jasně, ale hlavně organizační. Doufám, že to nějak zvládneme. Pracujeme na tom, týká se to i mě osobně, mezi námi – vás také. Pak to tady my, naše generace, zavřeme a klobouk dolů před našimi dětmi, protože jsme se v devadesátých letech zapomněli tak trochu rozmnožovat. Zárodek naší budoucí společnosti jsou lidé ve věku 15-20 let, tedy generace odkládající první porod do třiceti let, i více. Bude tu propad, zoufalý nedostatek lidí, pokud se něco nestane, pokud někdo nezařídí nějaký další populační peak.

České zdravotnictví tedy potřebuje velmi kvalitní personální a organizační politiku, aby mohlo po padesáti letech léčit seniory, kterých tu dramaticky přibude a aby je měl kdo léčit. To je celá písnička. Doktoři i sestry nám chybí. Na tom trvám. Bez ohledu na to, jaká je síť. Když to trochu přeženu, tak z „přírodních“, demografických, důvodů.


Předání DRG k implementaci

Vrátím se k DRG Restart. Daří se vám dodržovat harmonogram projektu?
Všimnul jste si na stránkách projektu, že harmonogram nikdy neměním? Že je pravdivý? Byl schválený vládou v roce 2015, dostali jsme na něj evropský projekt, což je velmi důležité, protože bez něj by náklady kompletně táhnul náš rozpočet. Harmonogram neměním a přiznávám zpoždění. Už se dvakrát stalo zpoždění, ale nijak podstatné.

Tak například – v jakém stavu přípravy je kodérský manuál?
Kodérský manuál je donekonečna běžící vývoj „učebnice“ pro kódování zdravotních služeb. Pro CZ-DRG je už připravená on-line verze, ale hlavně jsme zjistili, že důležitější je pořádat kurzy kodérů, s certifikátem daným ministerstvem, podepsaným panem ministrem. Ambice je proškolit všechny lidi z nemocnic akutní lůžkové péče, kolegové už jich doslova stovky proškolili. Obrovská práce, před svými spolupracovníky smekám. Učí experty nemocnic kódovat CZ-DRG, oni pak dostanou certifikát, který si časem budou muset obnovovat.

Letos je jako cílový krok uvedeno v harmonogramu i předání DRG k implementaci.
Tento krok probíhá.

Co si pod tím předáním mám představit?
Je to předání, prostě kytka, hasiči, stejnokroje, první máj, fáborky. Já se šavlí. Ukázkový krok. A pozor, hlavně děla.

A vážně?
Klasifikační systém je dopracován do verze, kdy ho už ve verzi 1 vydal Český statistický úřad a tím pádem je oficiálně včleněn do normativ a klasifikačních systémů rezortu českého zdravotnictví. Pracujeme s ním jako s nástrojem, který skutečně může být legitimně použit pro úhrady. V tuto chvíli běží příprava systému na implementaci. Na konci roku 2019 máme předat CZ-DRG pro další implementační kroky, což znamená, že ho nyní testujeme v praxi, zdravotní pojišťovny nasmlouvávají CZ- DRG markery. Mimochodem je s nimi výborná spolupráce, protože to dělají plošně a tedy nejenom s referenčními nemocnicemi. My nasbíráme nová data v roce 2019, už s markery a projede se tím pádem klasifikační systém na úplně nových datech. Připravíme simulační nástroje pro konkrétní nemocnice, aby si mohly začít modelovat dopady. A v raném podzimu vyjde CZ-DRG verze 2, což bude klasifikační systém pro implementaci do úhrad.

Jak by měla proběhnout implementace do úhrad?
To by neměla být jenom role ÚZIS, i když u toho samozřejmě může jako instituce být, ale musí se rozhodnout, jaké typy péče se budou hradit, jakým mechanismem a s jakou regulací. Žádný stát v Evropě nehradí akutní lůžkovou péči neregulovaně. DRG se bude muset do úhrad pouštět podle nějakého harmonogramu, který ještě neexistuje a ani nyní existovat nemůže, ale náběh a kultivace bude trvat tak zhruba pět let. Každý rok se vydá nová verze CZ-DRG  a pokud se bude používat, tento proces se bude pořád opakovat a nikdy neskončí.

Takže budou mít lidé tady na ÚZIS pořád co dělat, i když pomine současná, řekněme hektická fáze, přípravy DRG?
Akorát to už asi nebude tak velký tým, budou se věnovat „údržbě“, aktualizacím. Také nám skončí evropský projekt, a proto se musíme dostat do nějaké rutinizované polohy.

Znamená to, že třeba nějací experti půjdou pracovat jinam?
Asi ano. Lidí s touto odborností je zoufalý nedostatek. Nicméně usilujeme o získání dalších projektů, protože klíčové jádro celého týmu je nepostradatelné i pro zajištění udržitelnosti. Tak pracovité, skromné a přitom znalé spolupracovníky bychom znovu nenašli.

Nemáte o ně obavy?
Určitě ne. Hlavně se tady vykrystalizovala neskutečně workoholická parta. Jsem v ní šťastný, doufám, že i většina z mých kolegů.

Workoholismus bude zřejmě v ÚIZIS nakažlivý.
Je to jako URNA – ÚZIS nejtvrdší z nejtvrdších. Tým na údržbu je ve všech projektech o řád menší, než ten vývojový. Na druhou stranu tu máme zase nové výzvy. Například na DRG se významně podílí tým, který vyvíjí klasifikaci a tvoří ho luxusní analytici. To jsou právě ti analytici, které já už vůbec nemusím kontrolovat. Výběr z bobulí, řekl by klasik. Ti mohou nastoupit třeba v rámci NZIS na hodnocení indikátorů kvality, dostupnosti. Ale upřímně řečeno zatím to nijak neplánujeme. Máme před sebou ještě 2,5 roku projektu a pak musíme změnu nějak kultivovaně provést. Nutno je potrhnout, že ani není nikde na stole nějaké rozhodnutí, že udržovat CZ-DRG  bude zrovna ÚZIS. Ministerstvo může rozhodnout, že vlastní údržbu bude dělat někdo jiný.


Důvěra v kvalitu dat a jejich ochranu

Když jste začínali a utvořila se síť referenčních nemocnic, ozývaly se hlasy, že vám budou dodávat špatná data. Pozorujete nějaký rozdíl v kvalitě dat od tzv. oblastních nemocnic oproti těm velkým?
Vůbec. Celá referenční síť dodává data se srovnatelnou kvalitou. Musím ale říct, že první dotek s daty, způsobil mým kolegyním a kolegům z nemocnic i nám na ÚZIS strašné trápení.  A první export dopadl šíleně.

V čem?
Neexistovala typologie nákladových středisek, vykazovaly se náklady na střediska, která s danou péčí vůbec nesouvisela. Nejednotné kódování, nezavedené manažerské informační systémy, neexistující standardizovaná účetní osnova.

V roce 2014 neměla akutní lůžková péče metodiku oceňování hospitalizačních případů. Neexistovala. Vyvinula jí až moje kolegyně paní Ing. Bartůňková se svým týmem. Nebyla dohoda s ministerstvem financí, jak oceňovat jednotlivé kalkulační komponenty modelu. Systém byl úplně nepolíbený.

Referenční nemocnice stálo obrovské množství práce, aby standardizovaly exporty dat. Byla by hrubá lež říkat, že jsou dnes data bez problémů, ale už jsou to problémy jiné, dílčí, detailnější. Nemocnice objíždíme, ředitelé mají zájem. Nedávno jsme byli v Hradci, Pardubicích, Liberci, v Motole, FN Brno, U svaté Anny,…atd.. Velké množství nemocnic ta data víc a víc konzumuje, to je přitahuje k DRG restart a pomáhá systém kultivovat. Podařilo se zestandardizovat účetní osnovu, udělat typologii nákladových středisek apod. Tohle všechno už máme.

Důvěra v data, s nimiž pracujete, je ale strašně důležitá, souhlasíte?
Samozřejmě čekám, že někdo přijde a má právo říci: Dušku ukaž, že sis ta data nevymyslel. Ten požadavek nejde brát osobně. Je legitimní. Máme udělané kontroly proti mnoha datovým, naprosto nezávislým zdrojům, že nám v makro ekonomickém pohledu nemocnice nelžou ani o jedno promile. Tam sedí výpisy z personálních systémů, toho co hlásí do státní správy, zkrátka všechno. Výroční zprávy sedí na závěry účetnictví, počty hospitalizačních případů sedí do hlášení na pojišťovně, počty operačních výkonů sedí. Tam nedochází k žádnému cheatingu (podvodu). Mimochodem cheating by byl významně pracnější, než říkat pravdu.

Celé je to postavené na důvěře, máme vzájemné smlouvy a my samozřejmě data nikdy nepoužijeme ve veřejném prostoru adresně, na konkrétní nemocnici. Jsou partnery v referenční síti, pod záštitou evropského projektu, a pomáhají nám kultivovat systém. Nesmírně si jich vážíme. Data nám hlásí všechny nemocnice, jak oblastní, tak fakultní, i když jsou v nich často různé názory na podobu konečného systému. Neskutečně nás to zavazuje. Důležité je do nemocnic jezdit, udělat tam přednášky a vidět lidi, jak si své práce váží. To si pak netroufnete tuto práci nedodělat, to by bylo takové lidské zklamání, že bych musel asi úplně odejít z rezortu zdravotnictví.

Někteří politici mají pocit, že se ve zdravotnictví sbírá zbytečně příliš mnoho dat. Nebylo by dobré více vysvětlovat, jaká data a proč se sbírají?
Na jednom semináři jsem dokonce slyšel, že ÚZIS vlastně neposkytuje data, doslova tam zaznělo: Však si vyzkoušejte dostat z ÚZIS data. Já přitom cítím hanbu. Ne vztek, nebo naštvání, ale za sebe hanbu, protože to znamená, že nemám marketing. Jak mohl ten člověk přehlédnout, že ročně vyskladníme tisíc exportů dat a uděláme stovky analýz?

Těžko se tohle téma vysvětluje laikům. Když jim chybí informace, uhnízdí se v nich různé konspirační obavy z Velkého bratra.
Kdykoliv komukoliv do očí vysvětlím, jak to se sběrem dat vypadá. A kdykoliv je zde možné udělat nějakou inspekci, nebo audit. Samozřejmě ale nebudeme ukazovat bezpečnostní protokoly. Prošli jsme kontrolou ÚOOÚ (Úřad pro ochranu osobních údajů – pozn. redakce), snažíme se to dělat dobře.

Celý systém musí být funkční a odolný vůči zneužití, i když už tu Vy třeba nebudete…
To už vůbec není o mně. Je jedno, jestli tu jsem, nebo nejsem. Bezpečnostní pravidla nejsou nastavená na jednoho ředitele.

Říká se ale, že kdo má data, má moc. Máte pocit, že můžete někde něčím, nebo někým hýbat, protože se u vás koncentruje velké množství dat?
Vůbec ne. Jenom čím větší množství dat tu mám, mám dva úplně opačné pocity, než jak o nich mluvíte vy. První je strašný stres, když vidím množství potenciálních požadavků a témat, tohle je dnes patnáctá pomalovaná tabule (opět ukazuje na tabuli v kanceláři) a kdy mě víc a víc dochází, že už některá témata nikdy nedodělám. Druhý pocit je čím dál tím větší strach, abychom nevyprodukovali něco, co někoho poškodí, protože data mají opravdu sílu. Pokud bych ale v těch datech začal cítit něco jako moc, tak Bohnice nejsou daleko a věřím, že se to dá léčit.

Kromě toho, že se to dá léčit, jaké jsou mechanismy, které by zabránily tomu, aby přišel nějaký pan X, který by měl pocit, že data jsou nástrojem moci? 
Nemluvte, kdyby přišel. To může nastat a nastane to. Mě může zítra porazit autobus. ÚZIS není budován jako instituce závislá na jednom muži. Nejsem blázen. ÚZIS není můj, data nejsou má.

Tak to chápete Vy.
Opatrně na ta slova. To je objektivní realita. A když ji někdo nechce vidět, tak nechce. Někdo k Vám přijde a řekne: Pane Cikrt, vy kradete. A vy řeknete: Ježíšmarjá, vždyť jsem nikdy neukrad ani pětník, ale on to bude dál opakovat. To máte pak jedno.

Objektivní realita ale je, že je tu právní oddělení, legislativní oddělení, IT oddělení, oddělené od ředitele. Ředitel tady maká i jako analytik, mimochodem, nikdy jsem nechtěl být ředitelem. Jsem analytik dat, miluju sedět u počítače a tahat myškou nad daty. Otevřený vínko, dobrá hudba, dobré grafy, nádhera. Takže já i analyzuju, ale nedostávám primární data. Ta jsou odříznuta. Je tu 8 bezpečnostních uzlů, které hlídají úplně jiní lidé. Když mě zítra porazí autobus, nezmění se na tomto principu vůbec nic.

Ale hlavním nástrojem, který kryje data, je zákon. Nyní se podílíme na vzniku nového zákona o elektronickém zdravotnictví, kde je i kapitola o NZIS a ten definitivně zabetonovává mechanismy jeho použití. Druhým nástrojem je pak eGovernment. Směřujeme k tomu, že NZIS osobní data primárně sbírat nebude. Bude plošně sbírat bezvýznamové identifikátory. Pro analýzu potřebuji napojit řetízek dat na člověka, ale vůbec nepotřebuji vědět, že je to pan Cikrt, bydlištěm v Praze. Mně stačí vědět, že je to muž, padesát let. Proto je pro budoucnost NZIS i tak důležitá elektronizace zdravotnictví, protože nejde plošně v resortu přejít na takto krytý sběr dat bez dokonalého eHealth systému.  Proto je NZIS zabudován i do připravované legislativy.

Pro politiky je lákavé dát si do programu boj proti všemocnému státu, který nám všude leze, všechno o nás chce vědět, všechno o nás sbírá.
Mně to zní jako jedna z diagnóz. Proč by si člověk měl brát jako program boj proti něčemu. Pojďme si spíš vzít jako program, že něco zlepšíme.

 

Byl jsem tenkrát Neználek

Co byste udělal jinak, po těch pěti letech v čele ÚZIS?
Milion věcí. Do státní správy jsem z univerzitního prostředí vstupoval s obrovskou naivitou a také trochu takový dopředu připravený na obranu proti něčemu, co se pak ukázalo, že neexistuje. Na ministerstvu je spousta lidí, kteří rozumí své práci, jsou vstřícní. Tady v ÚZIS máme výborný kolektiv, kolegiální, lidský.

Určitě bych úplně jinak zahájil přípravu na DRG. Byl jsem tenkrát Neználek a neznal jsem skutečný stav dat v nemocnicích. Mě nenapadlo, že tam nejsou ani bazální metodické materiály, což jsme vlastně objevovali jakýmsi způsobem ex post. Ze začátku jsem tu řešil věci, které jsem považoval důležité pro NZIS a asi až za půl roku, nebo za rok, mi došlo, že data, která jsem já sám nepovažoval za tak důležitá, jsou velmi podstatná, vlastně nejdůležitější. Nenapadlo mě totiž, že nám chybí personál, respektive tušil jsem to, ale, že máme až tak velký problém, nikoliv. Fakt jsem nevěděl, že praktici jsou v průměru 60 let staří. Když jsme poprvé provedli analýzu dat o personální situaci, nevěřil jsem jí. Nechal jsem jí přepočítat.

Po těch zkušenostech, které mám dnes, kdybych se vrátil v čase, rovnou bych navázal daleko hlubší spolupráci s departmenty na ministerstvu, abych se v klíčových věcech posouval rychleji dopředu. A kladl bych větší důraz na tzv. „obyčejná“ data. Přišel jsem sem jako vědátor, který šel po vícerozměrném hodnocení nemocnic, aby po půl roce zjistil, že nám chybí sestry a doktory máme v důchodovém věku a že tyto základní věci jsou vlastně důležitější.

Efektivněji bych nastavil ochranu dat, řadu věcí jsme v té chvíli nevěděli, ale naštěstí jsme je nakonec zvládli dobře.

Vy jste příliš sebekritický. Tak zkuste zmínit, na čem jste od začátku trval a ono se to osvědčilo?
Jednoznačně je definováno, že správcem NZIS je ÚZIS s plnou odpovědností vůči každému občanovi tohoto státu. Není to tak, jako když jsem sem přišel a správcem NZIS mohl být tenhle, tenhle, nebo tenhle, anebo právnická osoba zřízená ministrem. Tak to bylo v zákoně.  Odpovědnost dělá čistotu a o data nestojí jenom lidé, kteří chtějí pomáhat.

Jsem rád, že jsem od začátku vyslyšel nabídku ke spolupráci od velkého množství univerzitních pracovišť, třebaže se stala předmětem pro mě dost nepochopitelné kritiky. Ve všech západních evropských státech instituce typu ÚZIS prorůstají do univerzit, aby mohly i učit. Uzavřel jsem dohodu s panem rektorem UK, s rektorem mé Masarykovi univerzity a teď chystáme další podobné dohody. V nich se píše, že zaměstnavatelé dovolí svým zaměstnancům pracovat i pro druhou stranu. Když sem pak nastoupí člověk třeba na 0,8 úvazek a 0,2 učí na UK, tak těch 0,8 úvazku tady musí dodržovat nejpřísnější pravidla státní správy. Nadšení těch lidí představuje obrovskou devizu intelektuálního potenciálu.

Třetí věc, kterou myslím že jsem udělal dobře, je, že jsem neopustil svět výuky a přednášení. Jednak se tak pořád učím a kdo nepřednáší, tak neví, jak vysvětlit a když nevysvětlíte, tak tomu vlastně sám nerozumíte.

Neustále se nám hlásí mladí lidé, kteří tu chtějí pracovat, chtějí něco dělat. Pomalinku tak vlastně i DRG začínáme dostávat na úroveň akreditovaného univerzitního kurzu. Vytvořila se tu dělná pracovní atmosféra. Povedla se ještě jedna věc, za kterou nemůžu já a jestli je nahoře někdo, kdo na nás kouká, tak mu děkuju –  je tady úžasná parta pracovitých lidí.

To bývá tam, kde je jasně narýsován nějaký směr, kde o něco jde. Ostatní se pak nechají strhnout.
To bývá tam, kde je pozitivní deviace. A na to my jsme experti.

 

Nástroje stránky

Informace o stránce

Publikováno: 26.04.2019

Poslední úprava: 29.04.2019, 11:36